Proč si ženy neumí v posteli říct, co chtějí?

Leží potichu. V místnosti je tma. Tvář jí ozařuje jenom světlo z chodby. Její muž se sprchuje. Dnes to přijde. Budou se milovat.

Ví to, ale moc se jí nechce. Má za sebou náročný den a na milování není chuť.

Postel se prohnula. Je to tady. Jeho ruka se pomalu sune po jejím těle. Je to fajn. Je to něžné. Přitáhl si ji k sobě a na rty vtisknul polibek. Líbí se jí to čím dál víc.

Najednou zajel rukou přímo do klína. Skoro se kousla do jazyka. Proč tak rychle? Proč vždycky hned všechno tak rychle? Je vzrušená, ale chce to jinak. Chce, aby byl pomalejší, aby nespěchal.

Nedokáže ale říct nic. Bojí se. Co když se naštve? Co když ji opustí? Co když…? Milovali se. Rychle a po jeho. Nebolelo to, nebylo to špatné a někde v průběhu se k němu i připojila. Stoupali společně. Bylo to super. A pak výbuch.
Energie rychle opustila její tělo. Svalili se do peřin.

On už spí. Ona kouká do stropu. Bylo to hezké. Bylo to fajn. Ale proč se teď tedy cítí opuštěná? Proč?

To vám můžu povědět. Setkávám se s tím dnes a denně. Ženy – klientky si stěžují, že by chtěly prožívat intimní chvíle s partnerem jinak. Nedokážou mu to ale říct. Bojí se, že budou odmítnuty nebo že se muž naštve. A tak neříkají nic a prostě mu “dají”.

Jenže tělo si to pamatuje. Zanechá to v něm otisk. Je to jako jizva, když se říznete. A já jako bodyworker pak tyhle jizvy léčím. A že jich mají ženy požehnaně.

Všechno začíná už od narození. Od mala toužíme po tom, aby nás ostatní přijímali takové, jaké jsme. Chováme se podle sebe, dotýkáme se svého těla, uspokojujeme se a pak najednou prásk. Z čista jasna to přijde.

Dostaneme vynadáno:
“Tohle nedělej, to ne!” Překlad: “Když to dělat budeš, nebudeme tě mít rádi.” A je to. Začneme se tedy chovat podle představ druhých.

Přestaneme “zlobit”, vzdáme to a uděláme ze sebe hodné holčičky. A pak se začneme stydět. Za cokoli. A tak jsme opatrné a raději se moc neprojevujeme, neukazujeme svoje city. Vracíme se k sexualitě úrovně našich babiček. Hlavně o ničem nemluvit.

Ve školách se to pak jenom posiluje. Smějeme se, odmítáme a pak začneme hodnotit. Svoje tělo, nedostatky, přirovnáváme se k druhým a srovnáváme s modelkami. Uzavřeme se, zapouzdříme a stáhneme do sebe.

Z naší vaginy je jenom černá díra.

Děláme, jako by nebyla. “Spodek” využíváme jenom k močení, sexu a rození dětí. Uložíme ho v zapomnění, nedotýkáme se.

Ale kde jsou naše potřeby? Naše touhy? Něžnost? Laskavost? Láska k vlastnímu tělu? Můžeme vůbec říct, že ho známe? Že víme, co nám dělá dobře a které doteky nás dostanou třeba i do extáze?

Věřte tomu, že to jde.

Jak z toho ven?

Je to kupodivu jednoduché: Stačí dotek.

Dejte si každý den 10 minut, kdy se budete jenom dotýkat svého těla. Nemusí to být intimně. Prostě se dotýkejte. Ruky, nohy, bříška, tváře. Hlaďte se, buďte k sobě něžné, objevujte.

Postupně zjistíte vlastní hranice. Najdete, co je příjemné a co ne. Buďte k sobě něžné. Probudíte díky tomu na těle body, o kterých jste ani nevěděly, že je máte.
A to bude jen začátek.

Líbil se Vám článek? Chcete jej poslat dalším ženám? Sdílejte ho na sociálních sítích a podělte se s ostatními.