Nebylo proto divu, že jsem začala sbírat samé jedničky. Excelovala jsem na plné čáře, protože mi bylo řečeno, že „jenom ti nejchytřejší se stanou opravdovými učiteli.“ Na řadu přišla střední škola, jak jinak než Gymnázium Jana Keplera v Praze. Po gymnáziu rovnou na Univerzitu Karlovu v Praze. Ale… Vůbec mě to nebavilo, protože prostě nikdo na škole neučil jako Stáňa, můj odvěký vzor, hrdinka mých představ. Navzdory všemu jsem dostudovala, v té době jsem už měla rodinu. Byla to tehdy makačka a moje velká první zkušenost o tom, že „když něco opravdu chceš, tak si za tím jdeš.“

Ve třetím ročníku se mi narodila první dcera. Stala jsem se matkou a zároveň zůstala  studentkou vysoké školy, do toho aktivně pomáhala rodině s hospodářstvím a vedla jsem i vlastní domácnost. Toto období jsem jakž takž přežila, neboť moje láska k učení mě neopouštěla ani v těch nejtemnějších časech. Na škole jsem opět excelovala a dráha učitelky byla přede mnou.

Učila jsem hlavně v Praze, ale taky ve východních Čechách, kde jsme jako rodina s malými dětmi bydleli. Moje poslední byla pražská desetiletá praxe na jedné škole, kde si mě velmi oblíbili. 

Musím přiznat, že jsem vůbec necítila dostatek uznání a ocenění v klasickému systému školství a připadala jsem si jako kůl v plotě. Proč? Po celou svou praxi jsem se vzdělávala, aplikovala nové poznatky a postupy do praxe, a přesto jsem neměla žádnou podporu kolegů v tomto inovativním přístupu. Jediné nadšení jsem sledovala v rodičovské obci, ta mě velmi podporovala, neboť cítili stejně jako já, že tradiční školství pokulhává.

Vše se dostalo tak daleko, až jsem se  rozhodla podat výpověď. Přiznala jsem si, že jsem vyhořela. Rok jsem nemohla učit vůbec. Hledala jsem cestu, jak svůj vztah ke vzdělávání zdravou formou obnovit. Byla jsem tehdy paradoxně na vrcholu svého profesionálního života, bylo mi 44 let a věděla jsem, že buď na vzdělávání zanevřu úplně a nebo najdu cestu, jak se realizovat dál v mém milovaném učení.

Naštěstí mi jeden rok stačil k tomu, abych si uvědomila, jak pokračovat dál. Vydala jsem se do nových vod, neprozkoumaných vln od zaměstnance do role učitelky na volné noze. Cítila jsem tu pulzující krev v žilách, tehdy jsem si se staženým zadkem utírala pot z tváře: “Vyjde to? Budou mě chtít? Nejsem znovu příliš inovativní?” Osud mi přál. Rodiče mých bývalých žáků si mě jako zázrakem našli a požádali mě o soukromou výuku. A tak jsem neváhala, sedla jsem toho léta na skútr, hodila pár učebnic do brašny, nasadila úsměv a šlápla do plynu.

Od té chvíle se můj skútr nezastavil. V zimě jsem ho samozřejmě vyměnila za skromný pojízdný vůz, se kterým jsem brázdila vesnicí i městem se svou brašnou plnou pomoci a podpory dětem do rodin.

S láskou startuji svůj skútr dodnes, už je to celých 14 let...helmu nasazuji s pokorou, úsměv si držím na rtech a laskavosti je stále mnoho k dětem, které válcuje dnešní vzdělávací systém.

Přicházím tam, kde to dře a neví se, kde a čím začít. Tlak - na prospěch, na tempo, na rychlost, na soustředění... Jako rodiče máme právo nevědět všechno, nevědět si rady, a to vždycky, když je jasné, že chceme pro děti jen to nejlepší.

Do rodin přicházím hlavně dělat jasno v učivu, v postupech, jednoduše vysvětlovat, psát přehledy, propojovat souvislosti....restartovat zapomenuté a v neposlední řadě uklidnit rodiče. I když se "jen" učíme, děje se něco víc! Ustupuje v rodině ten tlak a obava, že dítě bude neúspěšné.

Jsem trpělivá, pohodová, klidná a veselá. Nezabývám se zbytečnostmi a společně hledáme to nejlepší řešení.  S rodinami po české republice i v zahraničí skypujeme, zoomujeme...zkrátka se vždy propojíme.Jsem tu a těším se na vás. Může začít něco nového. Vaše Irena Rychtera